Únor 2017

Jen tak... I O zpěvu a ničem jiném významném

2. února 2017 v 20:06 | Tamao-chan |  Jak jde život
Popravdě, málokdy se mi stane, že v momentě, kdy sednu ke klávesnici, nevím, co chci vlastně psát. Nicméně, právě teď ten moment je. Na jednu stranu se mi psát nechce, ale na stranu druhou mám strašnou potřebu si sednout a nechat volně proudit myšlenky, kterých mám zrovna plnou hlavou a nedokážu je uklidnit.
V téhle věci hrozně závidím YouTuberům, ti zapnou kameru, sednou si a mluví... A mluví a mluví, někdy ani neví, kam se jejich věty nakonec samy stočí a následně po zeditování a sestříhání vyberou, co je nejkontroverznějším tématem, na které během svého monologu narazili a podle toho pojmenují video, poté, co ho nahrají na server (a protože je v módě to řešit, tak za onen název připíší #noclickbait).

Jo, bylo by to jednodušší, kdybych si taky jen mohla pustit na špacír pusu a nemusela se soustředit na to, že mám psát a ještě si hlídat, jestli mám správně gramatiku a sloh.
Vůbec, ale vůbec netuším, co to se mnou poslední dny je. Pořád se cítím jako ztrémovaná, klepu se a nedokážu se soustředit nebo se vnitřně alespoň zklidnit (a v důsledku toho vznikají takové žvásty, jaké teď zrovna čtete).

Jak říkám, nevím, jakým směrem chci ubírat dnešní článek, tak zkusím prostě nějak začít - proč teď víc jak dva týdny nevyšlo na blogu ani písmenko...
Potom, co jsem vydala Anime TAG, se mi prachobyčejně nechtělo. Mám sice v diáři fialovo-růžově vyznačené termíny článků, včetně plánu toho, co to konkrétně bude, ale někdy si prostě líně řeknu, že se jednou nic nestane a v případě, že nenapíšu nějaký "zajímavý" text, tak ho prostě naplánuju na jiný termín. Tímto způsobem jsem odsunula Téma týdne, článek s fotkama a jednu recenzi. Protože ten den, kdy jsem po "lenostní pauze" měla vydat něco dalšího, mi "blogerskou cestu" zkřížila jedna nepatrná a na první pohled bezvýznamná událost...
Pokud jste tady už někdy byli a něco četli, tak vám zřejmě neuniklo, že kromě blogu, kočiček a focení, mám i jiné záliby a mezi těmi velmi zvláštní místo zaujímá zpěv. Věnuji se mu už skoro jedno desetiletí (to zní tak honosně, ve skutečnosti mi při úplném začátku bylo osm a teď je mi 16...) a v reakci na chválu lidí (zejména v poslední době) jsem se odhodlala zase jednou vyrazit na nějakou tu soutěž. S mojí učitelkou jsme na poslední chvíli zaznamenaly existenci jedné, která měla uzávěrku už teď posledního ledna (v rámci určité diskrétnosti teď nezmiňuju, o jakou soutěž jde). No a vzhledem k tomu, že nutností pro přihlášení bylo zaslání nahrávky soutěžní písničky, ocitla jsem se naprosto nečekaně a hodně rychle na svém vůbec prvním sólovém nahrávání. Určitou zkušenost už z dřívějška mám, ale sama za sebe jsem tu příležitost ještě neměla. Takže natěšená a nevědoucí, co čekat, jsem vyjela v jedno ošklivé úterý tvořit hudbu...

Můžu vám říct, že není zrovna veselé, když se v Den D probudíte a máte nosový hlas od rýmy tak moc, že i hluchý to slyší a v krku nemáte knedlík, ale betonovou přepážku. Ale co, odkládat se nic nemohlo. Na konzervatoři jsem tedy během asi dvou strávených hodin nakonec po cca třech záběrech dotočila a už během toho odpoledne poslouchala finální verzi. Upřímně, nachlazení ani tak moc slyšet ve finále není. Jako, člověk, který má hudební sluch a ví, co má ode mě čekat, to pozná, ale mohlo to vypadat daleko hůř... O dva dny později jsem nahrávku, coby součást přihlášky, odeslala.
Kdybyste si někdo chtěli rejpnout, tak ukázka mého zpěvu je tenhle odkaz (ne, není to ta soutěžní písnička).

A co je tedy pointa toho, proč jsem zmatená sama ze sebe? Tenhle nevinný moment totiž vyvoval v mojí hlavě několik diskuzí - můj problém je už poměrně hodně dlouho komplex méněcennosti, který jsem před pár měsíci řešila i s psychologem a tak nikdy nedokážu sama sebe kladně ohodnotit - takže se nehodnotím raději vůbec a nechci hodnotit ani lidi kolem, protože je neumím sama se sebou porovnat. Takže tenhle malý krůček k vysněnému vystupování na pódiích a vysněnému studiu hudební školy ve mně nastolil řadu otázek (pravda, nejvýraznější z nich se týká něčeho jiného, co jsem taky poznala v rámci téhle "akce", ale to není úplně vhodné veřejně prezentovat na internetu) - mám vůbec na to? Mám vůbec na NĚCO? Udělala jsem dobře? Není i to vystoupění ve veřejné (velké) soutěži jenom hazard s mojí nakřapanou psychikou? Co ze mě jednou bude?

Nevím, proč si tyhle otázky pokládám a ani nevím, proč vlastně píšu tyhle věty... Ale cítím se o trochu líp, nesmyslné myšlenky asi opravdu potřebují nesmyslným způsobem vyloučit z hlavy a těla.
Dává to vůbec smysl?